Před osmnácti lety je článek, ve kterém se vracíme zpátky po ose času mého života. Ještě před tím si pro zachování struktury webu řekneme pár informací pro obohacení naší znalostní databáze.
Lidský mozek se vyvíjí již v prenatálním období, ještě v době před porodem. Celý proces vývoje trvá zhruba do třicátého roku života. Ale to nejzásadnější se odehrává zhruba do pátého roku dítěte. V tomto pětiletém období se totiž spletité neuronové sítě diferencují, specializují na určité aktivity. Dospělý lidský mozek má v průměru 40 mld. neuronů, které jsou výsledkem zmíněné diferenciace z počtu zhruba 100 mld. neuronů. V praxi to znamená, že ty neurony, které se aktivně využívají, se důkladně propojí a ty které se nevyužívají, zaniknou apoptotickým zánikem. Ve zdravém mozku, zdravá smrt. Zmizí to, co nepotřebujeme a to, co potřebujeme, se dokonale propojí. Poté do 14. až 18. roku života probíhá dozrávání prefrontální oblasti, té za čelem. Naší řídící jednotky. A zhruba do toho třicátého roku se ještě celý mozek dále zdokonaluje.
To, jakým způsobem se náš mozek přesně specializuje, je pak dáno prostředím a způsobem života.
Článek je psaný 6.9. 2021.
Před osmnácti lety je doba, kdy mi je osm let. Vzpomínám na toto období celkem chmurně. Je to doba ve které mám ze všeho tísnivé pocity. Doma se moc neprojevuji, a ve škole usiluji o prosazení.Jsem stálé zasypávaný urážkami a nemám oddechu. Přímé ovlivnění jejich přívalu mi nešlo a tak jsem jenom hledal vhodnou reakci. Projevování a vnímání vlastních emocí je základní lidskou potřebou. Když se neprojevují, hromadí se v těle a způsobují psychosomatické potíže.
Hledám vhodnou reakci, a můj mladý nezkušený úsudek mě vede k závěru, že nejúčinnější je žádná reakce. Protože pokaždé když jsem dal reakcím prostor, byly narážky na mě ještě horší a negativní emoce silnější. Obrovský tlak cítím na každém kroku, až to jednoho dne překročí únosnou mez, a přecházím ke spoléhání na svůj nezkušený rozum. Potlačených emocí bylo tolik, že kolem sebe utvořili skořápku, díky kterým jsem si je neuvědomoval.
Moje mamka je věřící a chtěla, ať s ní také chodím do kostela. Což jsem ale nechtěl. I tak jsem s ní do kostela chodil dlouhou dobu proti mé vůli. Vzpomínám si na zimu. V zimě jsem pokaždé musel mít punčocháče, je to hrozný materiál. Nesnáším ho, pořád škrábe, stahuje mě, je v něm nejvíc nepříjemně. Nějak jsem si ty pocity pak spojil s kostelem a necítil jsem se pak ani tam dobře. Prostě jsem tam nechtěl chodit. O tom, že chodím do kostela, a že nechci, jsem se občas zmínil ve škole. Samozřejmě při každé takové zmínce výbuch smíchu. No a jednoho dne, už si přesně nepamatuji co se stalo, a ani kdy se to přesně stalo si vzpomínám jen, že jsem byl z to chuti dát jednomu spolužákovi pořádnou nakládačku. Jenže co se nestalo. Začíná rvačka, dávám první údery a místo očekávaného souboje, přichází salva smíchu. Vysmívá se mi, že dělám boží box, jsem zcela vyveden z míry, jak potupné. S odstupem času je to vtipné, kdo nechce mít boží box, v té době jsem to ale vnímal jinak…
Nabývám dojmu, že ať udělám cokoliv, jakkoliv projevím emoce, které mě mají hájit, kterými bych projevil svou sílu, vždycky tím sklidím posměch. To už mě ale nebavilo. A tak přecházím v procesy racionalizace a soustředím svůj rozvoj kreativity na řešení problémů.
Vzpomínám si, na poslouchání příručního rádia. Modré, ve tvaru takového užšího kvádru, se stříbrným krytem, malým displejem a vysouvací anténkou. O přestávkách sedávám schovaný u topení pod parapetem ve třídě, poslouchám rádio, a přemýšlím, co s tím vším udělám.
Nevzpomínám si, jak dlouho takový proces trvá. Několik týdnů, maximálně pár měsíců. Jen si vzpomínám, že jsem postupně dospěl k prvnímu prozření. Proč by s něčím přestali? Nemají k tomu žádné důvody když se náramně baví. Nikoho nezměníme pokud sám nechce. A tak jsem se přivedl k myšlence, že jedinou možností je korigování jejich veselí. Určení, kam povedou své výbuchy veselí je jediné východisko. No jo, ale jak toho docílím? Jak docílím toho, ať se stále baví a uvolňují své emoce a navíc je dostanu na svou stranu, ať je nenapadá se smát mě? Musel jsem vymyslet něco, co vychází ze mě, co bude vtipné a dost vtipné na to, aby to odvedlo jejich pozornost ode mě, a tak vtipné, že takový tvůrce budu moct být jen já, ale přitom tak uzpůsobené, aby se to ke mně nevztahovalo? Celkem tvrdý oříšek…
Chodil jsem na základní školu s rozšířenou hudební výchovou do třídy s dětmi s hudebním talentem. Proto jsme měli skoro pořád hudebku, ve které jsme zpívali. Za chvíli mě napadali obměny textů za různé vtipné variace, kterým se přesně ti, kteří jsem chtěl smějí. A tak jsem udělal první krok k prosazování ve třídě. Rozhodl jsem se, že zamíchám s kartami osudu a znovu si rozdám. To, že s kartami časem zamíchám ještě vícekrát, než dostanu do rukou pokr jsem v té době ještě nevěděl.
