Pravé já

Osobní rozvoj je téma, které je v moderní společnosti velmi diskutované. Každý, kdo o tomto tématu hovoří, jej podává trochu jinak. V tomto článku se věnuji jednomu pohledu, tomu, který podle mě tento termín nejlépe vystihuje, a který přiblížím na mém výzkumu sebe sama. V inner game ho Timothy Galwey označuje pojmem druhé já. V psychologii je označeno jako pravé já. Osobní rozvoj v základním smyslu vidím jako rozvoj pravého já. Pravé já je naše intuice, která vždycky ví, co je pro nás v aktuální chvíli důležité a správné. Jenže není vždy úplně jednoduché zjistit, co nám říká. Jak to? Uvnitř nás totiž není jen pravé já, jsou tam také emoce, pocity a převzaté vzorce chování…

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byl mnohem mladší, než teď. Bylo mi asi zhruba 8 let. Více ve článku zde. Když jsem procházel tímto obdobím, bylo to pro mě velmi náročné, a pro svou vlastní ochranu si kolem mého vnitřního světa vytvořil ochranou skořápku. Těžko se to popisuje. Pořád jsem byl emotivní, emoce jsem fyzicky prožíval, ale neuvědomoval jsem si, co cítím. To trvalo spoustu let, během kterých jsem se rozhodoval pouze na základě rozumu. Až do doby, kdy jsem před časem udělal pokrok v rozvoji mé emoční inteligence. A tak vím, jak moc je důležité rozumět tomu, na jakém základě vytváříme naše rozhodnutí. Pravé já se totiž někdy během dne může zaměnit s dalšími složkami naší osobnosti. U člověka sice vždy rozhoduje nakonec rozum, ale pokud nerozumí tomu, z jakého směru přichází podnět pro rozhodnutí, nelze s jistotou říct, že se rozhodne správně. Špatná rozhodnutí sice přinášejí zkušenosti, ale také bolí. Jaké jsou tedy složky podnětů?

Emoce: za zmínku stojí hlavně strach. Z emocí nejsilnější. Dokáže utišit všechny ostatní podněty. Člověka sice chrání, ale také mu brání v rozumném rozhodnutí. Spustí se, když jdeme do neznáma, nebo stojíme před nebezpečím. Často je spojován s traumaty. K jeho překonání je zapotřebí rozvíjení pravého já. Projevuje se jako vzorec strnutí/útok/útěk. Jako další jsou například radost, smutek atd. Jsou to jednoduché emoce. V mé mysli se projevují jako konkrétní slova, bez zjevného soustředění. Někdy mě motivují k fyzickému projevu. U složitějších emocí, jako je třeba zadostiučinění, se musím soustředit, abych porozuměl takové emoci. Vzpomínám si, když jsem se díval na film o taktické jednotce, která se mimo zákon rozhodla o puč v jedné zemi řízené diktátorem. Na konci filmu diktátora předali v poušti k lidovému „soudu“. Měl jsem radost z takového konce, ale zároveň se mi vháněly slzy do očí. Abych uměl pojmenovat takovou emoci, musel jsem se na chvíli soustředit na to, co vlastně zrovna prožívám, a na chvíli vypustit film. Prostě zadostiučinění. Emoce nejsou rádcem. Jsou to okamžité projevy, výsledkem aktuálního dění v životě. To, že máme z něčeho radost teď, ještě neznamená, že se budeme z rozhodnutí, které jsme pro tuto radost teď učinili, radovat i zítra nebo dále v budoucnu. To samé platí o strachu. To, že se něčeho teď bojíme, ještě neznamená, že strach bude přetrvávat, nebo že směřujeme k chybě. Úkolem emocí je provést akci. Uvolnit energii vázanou k dané emoci. Ideální v tomto směruje je rozvoj emoční inteligence a pravého já, aby se energetický potenciál emocí uvolňoval v patřičné míře. Potlačování emocí vede k duševním problémům (více v článku Terapeutická studna), a ovládnutí člověka jejich vlivem vede k sociální izolaci (tip jak s tím pracovat ve článku Domyšlení).

Pocity: dle mého názoru a názoru většiny lidí se dělí na pozitivní a negativní. I tak to ovšem není správné rozdělení, my je tak pouze vnímáme. Pocity jsou to fyziologické projevy našeho těla. Nejčastěji se projevují při vzrušení, akci v neznámu a negativně vyhlížejících situacích. Dále ve chvíli, kdy jednáme mimo rozhodnutí na základě našich emocí, nebo při projevu pudů. Také někdy, když na něco zapomeneme. Stejně jako emoce jsou pocity krátkodobé. Nejsou rádcem. K jejich překonání je třeba rozvíjení pravého já. Podle mě jsou pocity pro člověka nejvíce překvapující.

Pocity a emoce se ve většině případů projevují společně. I když pocity ani emoce nejsou rádcem, je důležité při jejich projevu zpozornět. Je důležité při jejich projevení přesunout naše soustředění na zjištění jejich původu a tomu, kam směřují. Důležitý je dlouhodobý význam. Pokud rozhodnutí na jejich základě vede pouze ke krátkodobému prospěchu, je důležité je nebrat v potaz. V takovém případě je moudré, si naše rozhodnutí zracionalizovat, abychom tak nešli proti sobě.

Naučené vzorce chování: v krátkodobém hledisku nelze o nich obecně říct, že by byly špatné nebo dobré. Záleží na podmínkách prostředí, ve kterém se vyvíjíme. Máme je všichni, a pokud nerozvíjíme pravé já, často si je s ním zaměňujeme. Jsou to převzaté nebo osvojené hodnoty a emoční projevy našeho okolí. Přátel, rodiny, známých, školním vzdělávacím systémem, státem, národem a tak dále. Mají mnoho podob. Formují se jako takový náš vnitřní soudce. Brání nám v rozletu. Je to takový náš osobní „šikanátor“. Člověk se rodí jako tabula rasa. Čistá duše, fyzická bytost a pravé já. Kulturní determinace ale pravé já nerozvijí, rozvíjí ego. A za těch mnoho let diktování, co můžeme a co nemůžeme, co je správné a co není, koho máme poslouchat a koho ne, přebírá často ego kontrolu nad námi a naše pravé já většina lidí neslyší. Ego poradí, ale ne vždycky správně. Ovšem z dlouhodobého hlediska je nepřípustné. Egu chybí kreativní tvořivost, nedisponuje zdravou „stopkou“. A hlavně nerozvíjí se, neučí se, ale přijímá ze svého okolí a staví na tom, co je již zavedené, ať už to je správné nebo ne.

Pravé já: je tady vždycky s námi, ať už ho slyšíme, nebo ne. Vždycky nám poradí dobře. Ubezpečí nás, utěší nás, také nás pochválí. Je takový náš parťák. Je naše identita, psychologický a biologický projev celkového obsahu našeho fyzického těla. Jen je často zatížen vnucenými vzorci světa okolo nás, naším egem. Poznáme jej tak, že nás zpomaluje. Soustředí se na to, abychom dělali věci precizně, nemuseli je opakovat, abychom nikam nespěchali. Vede nás k rozvoji a růstu. Mluví s námi. Usiluje o rovnováhu. Poznáme ho jako projevy, jejichž základní forma je „mohl bych…“, „počkej“, nebo „zpomal“. Takhle to je aspoň v mém případě. Já totiž rád spěchám. Pro představu kam může vést intuice a její klidný průběh doporučuji dokument na Youtube „Vládci času“. Kvalita záběrů sice není příliš dobrá, ale dokument vážně stojí za to. 

Cílem koučovacích služeb je právě rozvoj pravého já a celkové posílení člověka. Jeho rozvoj je klíčovým krokem v životě každého z nás. Je takové semínko ve schránce těla člověka a ego je hlínou kterou prorůstá. Pravé já má schopnost si nashromáždit z ega to správné a to špatné odložit stranou. Klíčovým krokem je naučit se rozeznávat jestli podněty přicházejí ze strany ega nebo pravého já a důvěřovat mu. Může to být spojeno s krátkou dobou nejistoty způsobenou odložením značných spojitostí z minulosti. Někdy potřebují lidé pro tento proces růstu nalézt novou oporu. Je to cesta lásky sebe samého, naprosté spokojenosti s vlastním životem.

 

V případě, že si nejste jisti odkud podněty přichází, nebo se Vám Váš vnitřní svět vůbec neozývá, poraďte se s někým. Pokud je to otázka hledání správného rozhodnutí a Vašeho rozvoje, neváhejte mě kontaktovat. Pokud jste zcela odříznuti od Vašeho vnitřního světa, je vhodnější vyhledat psychoterapeutickou pomoc.