Strach je jednou z nejprozkoumanějších emocí. A to z důvodu, že je jednou z emocí, která nejvíce ovlivňuje naše životy. Jeho úkol je prostý, ochraňuje nás. Na tom není nic negativního. Potíž nastává ve chvíli, kdy je dlouhodobý a vytvoří v člověku nekonečnou smyčku. O strachu jsem se již v krátkosti zmínil ve článku o pravém já. Tady se na něj podíváme více do hloubky.
Strach čas od času prožívá každý z nás. Centrem našeho strachu je amygdala, která je součástí limbického systému uvnitř mozku. Amygdala kromě strachu plní i další funkce. Stejně jako i další části mozku i ta část amygdaly, která je zodpovědná za strach, se při její aktivitě formuje dle celkového vývoje. Když je strach častý nebo dlouhodobý, tak pro jeho zpracovávání amygdala potřebuje postupem času čím dál tím větší prostor k jeho zpracování. A to je problém. Amygdala roste, avšak lebka přestává růst během puberty. To zapříčiňuje utlačování dalších částí mozku a dochází ke zkreslenému pohledu na svět. Aby se dostala amygdala zpátky do své správné velikosti, je zapotřebí např. terapie, změna prostředí, nebo meditace.
Když se strach projeví, tak se spojí se vzpomínkou. Následně, když se člověk dostane do situace, která má charakteristiky této vzpomínky, tak se strach automaticky připraví. Pokud dojde k opětovnému negativnímu jevu situace, strach zapracuje znovu a vzniká fobie. S těmito typy fobií pracujeme s NLP. Když je zážitek silný, může vzniknout fobie již při první události. Dále jsou kulturně podmíněné jevy, kdy je v případě netrénovaných osob fobie automatická. Například při pohledu do ústí zbraně.
Když je člověk trénovaný a chce, je schopný uklidnění a následnému vyhodnocení situace. Jak píši výše, primárním úkolem strachu je naše ochrana. Jeho mechanizmus je strnutí/útěk/útok. Která z daných možností se objeví, záleží na více faktorech. Míře nebezpečí, zkušenostech, psychologickém rozpoložení a aktuálních možnostech. Tento mechanismus je zachován od našich prapředků již z dob dávných dinosaurů. Plazi totiž to, co se nehýbe, nevidí. Proto strnutí na prvním místě. Pro ně to bylo jako strom nebo kámen. Když to nefunguje, nebo když hladina strachu přeroste, nastupuje útěk, a pokud není kam utéct, nastupuje útok.
Sama fobie však nevzniká vždy. Někdy vede strach k motivaci a k tomu, abychom byli lepší, a tak abychom si v následujících podobných situacích poradili lépe. To, kam vede strach je proto velmi individuální.
Strach v problém přerůstá ve chvílích, kdy je dlouhodobý a spojený s absencí pokrytí potřeb a jistot. Anebo v případě našeho vývoje s přebytkem potřeb a jistot. Kombinace těchto jevů vedou k úzkostným poruchám. Ony i po odeznění nebezpečí zanechávají hlubokou stopu v psychice člověka, která často ovlivňuje negativně člověka trvale. Typy poruch popsal Theodor Millona na 8 základních a 3 závažné. Více v An integrative theory of personality and psychopathology. In: Millon, T.:Theories of personality and psychopathology (3rd ed.). New York: Saunders 1983.
Nakonec strach vzniká ve chvílích nejistoty. Takový projev strachu je vyvolaný v některých pracovních situacích hlavně z nedostatku zkušeností. Když vstupujeme na pole neznáma, bývá často strach z toho, co nastane, nebo z toho, co na to řeknou ostatní. Abychom si poradili s tímto strachem, je zapotřebí zvládnutí některých z následujících možností. Buď situaci racionalizujeme. Tady se již však očekává určitá úroveň zkušeností. Také můžete pro danou situaci získat nové znalosti, nebo osvojit nové dovednosti. Ty pomůžou zvládnutí situace a strach tak opadne. Případně je možně využití služby kouče, terapeuta nebo mentora. Navázání spolupráce s někým je tou nejbezpečnější a nejrychlejší variantou. I tak se často nikdo neobejde bez osvojení si nových dovedností a znalostí. Další nejistota vzniká v sociálních interakcích. Ty bývají o poznání jednodušší. Zpravidla při nich není zapotřebí racionalizování. Často pro vyřešení vzniklého strachu ve vztazích stačí, když počkáme, nebo se doptáme. Jako poslední přichází na řadu vysvětlování. Hlavně na nic netlačte, to strach a nejistotu ještě více posílí.
