Příprava

Příprava je důležitá pro kvalitně naplněný každý den. Připravujeme se do práce, na oběd, do našeho každodenního života. Žijeme v souladu s tím, co jsme se naučili a tím, jak vidíme svět. Jak se ale připravujeme na život? Škola nás naučí všemožným věcem. To hlavní, co nás učí je přijímat. Přijímat svět takový jaký je. To ale není správné. To nejdůležitější, co nás škola neučí je to, jak se rozhodnout. Jak máme správně vykročit vpřed někam, kde to neznáme. V minulém článku píšu o pravém já. Zmiňuji v něm ego a strach. Ego je takový parťák pravého já. V lepším případě se mezi sebou dohadují, v tom horším slyšíme jen ego. A pak je tady strach. Ve chvíli, kdy vstupujeme do neznáma, se ukazuje.
Často, když se pouštím do něčeho nového, tak vnímám strach jako takovou clonu přes kterou první já ani druhé já téměř neslyším. To je pro rozhodování opravdu obtížné. Proto přichází na řadu příprava. Jak jsem řekl, na život nás nikdo nepřipraví. Co máme dělat ve chvíli, kdy se bojíme? Strach je pouze emoce. Samotného strachu se nebojíme. Sice nám zakrývá naše srdce, ale rozumu neublíží. A to je naše síla. Když se něčeho bojím, tak se před strachem neschovávám, ani mu neutíkám. Beru ho jako dalšího parťáka, který mi pomáhá. Strach nás chrání. Pokud je strach velký znamená to, že stojíme před velkou výzvou. A co s tím uděláme? Jednoduše se zaměříme na to, jak výzvu zmenšíme. V článku o principech píšu o principu růstu a změny. Tento princip znamená, že k tomu, abychom dosáhli stého kroku, musíme nejdřív splnit předchozích všech devadesát devět. Pokud máme z něčeho velký strach, znamená to, že jsme u kroku sedm a usilujeme o dosažení kroku dvacet. Bojíme se skoku. Neříkám, že bychom ho nezvládli, ale při dopadu bychom si zlomili nohu. Abychom se zbavili strachu, je nutné promyslet, jaké všechny kroky nás před tím dvacátým čekají. Až nalezneme všech třináct, strach poleví. Netvrdím, že se úplně ztratí. Ale se správnou přípravou už nebude tolik na obtíž. Pokud chceme minimalizovat strach, je nutné vyhledání další osoby. Ta nám poskytne oporu.
Naše společenství je v určitém smyslu pokřivené. Vede nás k nezávislosti. Ale čím člověk více usiluje o nezávislost, tím se paradoxně stává závislým. Jeho nezávislost ho vede do uzavřeného světa. Nikomu se nesvěřuje, od nikoho nechce pomoct, on přece zvládne všechno sám, tím se ale oslabuje. Jeho oslabení se stupňuje až do bodu, kdy mu jeho nezávislost brání v dalšímu pokroku. Proč o tom mluvím? Lidé si často nechtějí říct o pomoc. Jsme vedeni k nezávislosti a dotaz o pomoc je často vnímán jako projev slabosti. Ale tak to není. Po nezávislosti je vzájemnost jediný efektivní způsob společenského propojení. My jsme si navzájem oporou a navzájem jsme mnohem silnější, než každý sám.
Proto je důležité aby naše příprava byla spojena se spoluprací dalších lidí. Bez správné přípravy nevíme, jestli stojíme před tím správným krokem, který teď následuje. Bez správné přípravy nás strach stahuje, až nevnímáme sami sebe. Pokud nemáme kolem sebe správné lidi, o které se můžeme opřít, oslabujeme se, a stačí i jen malá výzva na to, aby nás strach ochromil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *