Tématem tohoto článku je rozdíl mezi koučinkem a terapií. V jednom z minulých článků jsem se už tomuto tématu věnoval okrajově (odkaz na článek). V daném článku jsem se ale zaměřoval spíše na své kompetence. Proto se teď podíváme na rozdíl mezi koučovacím a terapeutickým procesem v praxi. Aby obě služby dosahovaly výsledků je třeba důvěra.
Protože pojem terapie je všeobecně známý, rozhodl jsem se, že začnu s ní. Pro začátek bych chtěl říct, že terapie nejde uchopit jako disciplínu postavenou na nějakém obecném postupu. Každý problém, každá potřeba člověka vyžaduje odlišný postup. Například druhy psychoterapie se větví na rogersovskou, kognitivně-behaviorální, psychoanalytickou atd. To jakou metodu využívá terapeut je dáno, jak jeho specializací, tak jeho zájmem. Já se těmto metodám v článku nevěnuji, a to z důvodu, že si je neosvojuji do praxe. Jde o to, že lidé kteří tyto metody potřebují, patří do rukou lidem, kteří se pro dané oblasti specializují. Já se specializuji na business a životní procesy nepatologických lidí. Nevěnuji se úzkostným poruchám, schizofrenii, maniodepresivní poruše a podobně. Proto se taky tento článek jmenuje rozdíl mezi koučinkem a terapií z pohledu Progress zone. Terapie z pohledu Progress zone je proces určený pro podporu v náročných životních změnách, práci s pocity a vztahy. Všechny tři témata se v určitých vlnách prolínají. Základním pilířem jsou vztahy. Někdo někomu něco udělal, nebo někdo se rozhodl, že se od někoho odpojí, nebo se člověk rozhodl, že se někam přesune a najednou je sám, a podobně. Tyto jevy v člověku vytvářejí buďto nějaké bloky nebo prázdná místa v srdci. A tak se kvůli nim následně vyhýbá určitým situacím, nebo prožívá melancholii z prázdnoty z které vzniká potřeba jejího vyplnění. Měl jsem klienta, u kterého se taková změna projevila jako fyzická bolest, se kterou potřeboval pomoct. V takovém případě je na mě, jako terapeutovi být emociální podporou. Mým úkolem je abych jej chránil před nevhodnými kroky, způsobenými právě probíhající bolestí. Směřuji ho tak, aby následné vyplnění tohoto prázdného místa bylo vhodnými lidmi. To znamená, že i přes probíhající bolest musím mít pevnou ruku. Nemohu nechat člověka se plácat v strasti. Během terapie mu proto ukazuji nové směry. Díky tomu se pomalu v nich začíná zase cítit dobře. Takový terapeutický proces tedy hlavně spočívá v tom, že se klient vymluví. Řekne, co se odehrávalo mezi právě probíhající schůzkou a minulou schůzkou a mluvíme spolu o tom, co chce a jaké jsou možnosti. Pokud to jde klienta chválím. Při některých schůzkách doporučuji, jaké by byly nejvhodnější další kroky. V této části jsem opatrný a pevný. Před každým doporučením si s klientem ujasníme, jestli mi opravdu řekl vše, co bylo k danému tématu důležité a jestli rozumí podstatě doporučení. I tak se s pokračováním schůzek někdy ukáží další skryté věci. To pak znamená, že si ujasníme smysl toho, proč tam spolu sedíme. Připomenu mu, že pokud chce aby dosáhl výsledku o který usiluje, je třeba aby byl ke mě upřímný. Při jiných schůzkách kvůli posílení nechávám volbu na klientovi. Celé následné dění spolu na další schůzce probíráme. Podle průběhu se rozhoduji, jaké budou vhodné další kroky. Proto je terapie dlouhodobá. Chvíli trvá než se něco velkého vyřeší. Pak také není reálné, abych měl hned všechny informace které její proces ovlivňují.
Nyní už uvidíte rozdíl mezi koučinkem a terapií.
Na druhé straně při koučinku se doporučením spíš vyhýbám. Z objektivního pohledu je terapie záležitostí vnitřního světa člověka. Kdežto koučování převážně vnějšího světa. Samozřejmě při koučinku hrají emoce a pocity také velkou roli, ale nejsou v jeho procesu oslabené. Nebo aspoň ne nějak výrazně. V koučinku se proto primárně soustředím na samostatnost člověka. Není tu kladen takový důraz na podporu člověka, ale spíše na jeho rozvoj a efektivní posouvání k vytyčeným cílům. Protože je zde kladen důraz na to, aby byl člověk samostatný, je jeho proces svižný. Člověk defacto většinu úsilí provádí sám, a proto ani frekvence setkávání není zapotřebí tak pravidelná. Ale opět záleží na člověku. Abyste tomu lépe porozuměli. Během koučování se soustředím na to, abych porozuměl skrytým předsudkům a našel cestu pro Váš skutečný vnitřní záměr. Bez předsudků vzniklých působením Vašeho okolí, jen s ohledem na Vás. V inner game se tomuto vnitřnímu záměru říká druhé já. V psychologii je označováno jako pravé já. První já zosobňuje různé předsudky a druhé já, takové Vaše vnitřní dítě které hledá cesty osobního rozvoje. Při koučinku je proto základem, abych směřoval svou pozornost k Vašemu druhému já. Je to jeden z klíčových procesů koučování. Vzhledem k tomu, že člověk není oslabený děním v životě, je jeho postup oproti terapii rychlejší. Pro představu to vypadá tak, že pro okolí vystupujete jako spokojený člověk. Uvnitř Vás ale cítíte, že Vám něco chybí. Tohle můžete zažít i ve spokojeném partnerském vztahu. Je to něco o čem víte, že tam je. Klienti ale často kvůli tlaku z okolí mají předsudky, které jim brání aby věnovali tomuto druhému já péči. Pak tu i bývá strach podívat se tváří v tvář výzvám a neznámu s nimi spojenými. Klientům během koučování tyto překážky odstraňuji, aby byl jejich vnitřní růst snesitelný. U pokročilejších lidí to jsou zpravidla možnosti, které sami nevidí. Jim je pomáhám objevit pomocí změny úhlu pohledu. Stejně tak jako u terapie, i u koučinku však tohle nelze popsat zcela obecně. Lidé jsou různí, a tak i jejich vnímání světa je různé. Mají jiné potřeby, jiný rozsah zkušeností a také řeší odlišné překážky. Například když v koučinku pokročím u klientů o něco dále, za předsudky a strachy, směřuji je k nalézání vlastních vztyčných a opěrných bodů. To je v rámci procesů. Pokud je řeč o dovednostech nebo plánování, tak se zaměřuji na způsob jejich provedení a směru soustředění pozornosti. Je to komplexní. Zpátky ke vztyčným bodům. Díky těmto bodům jim pomohou k pokroku v životě. Třeba identifikování vhodných kontaktních osob, nebo podporu a řešení nově vzniklých překážek při realizaci předpřipraveného plánu.
Rozdíl mezi koučinkem a terapií je evidentní.
Svět koučinku je oproti terapii dynamický. Nezaměřuje se na problémy, zaměřuje se na cesty a vlastní potřeby. Definuje, které překážky v životě stojí za to překonat, a které jsou bezvýznamné. K tomu, aby koučování neslo výsledky, musí být koučovaný ochoten do procesu vkládat adekvátní množství energie a času. Musí být odhodlaný a trpělivý. Na rozdíl od terapie, u které musí člověk chtít, a ten zbytek obstará život sám. Abych shrnul rozdíl mezi koučinkem a terapií, tyto oblasti se prakticky nedají srovnávat. I když obě disciplíny mají psychologický aspekt, tak o krok dál se rozchází.
